Co bude dál se svobodou v práci?

V dobách, kdy začínal Tomáš Hajzler se svobodou v práci jsem patřil mezi jedny z těch, kteří se o tuto problematiku také zajímali.

Koupil jsem si veškeré knihy (štěstí doporučeno, Semco, svoboda v práci) a aktivně o tom vyhledával informace. Věřil jsem, že je nějakým způsobem možné změnit ten svět „zlých“ zaměstnavatelů a „hodných“ zaměstnanců a mnoho věcí jsem neviděl v souvislostech tak, jako dnes. Velmi se mi celá myšlenka zalíbila. Bylo to jednoduše lákavé.

Po všech zkušenostech z brigád, kde se k Vám chovají jako ke kusu hovna a div Vás neodírají o zem byla Tomášova slova pohlazení na duši a dokázala přinést zasnění se nad tím, jak by byl svět krásný, kdyby svoboda v práci fungovala dle jeho slov. Snažil jsem se toho načíst co nejvíce a sledoval veškeré informace, které publikoval. Poté jsem se odvážil pro první krok a to pokusit se řídit malý projekt dle principů svobody v práci. V manažerské praxi si označení vedení stylem svobodné firmy nese patetické označení: „Vedoucí spolku zahrádkářů“ tedy člověk zaměřený na spíš na mezilidské vztahy a to tak, aby pracoviště bylo dobré prostředí, v přátelské atmosféře. Tak nějak dle principů svobody v práci.

 

První zakopnutí

bylo okaté a viditelné hned druhý den. problém byl v tom, že v takovém přátelském „hala bala“ prostředí chyběly výsledky. Prostě bylo to „ha, ha, hi, hi, fajn“, ale nikde nebyl tah na branku. To není dlouhodobě udržitelné. Koho zajímá zodpovědnost, když není jasně stanoveno, kdo je za kterou činnost zodpovědný?! Většinou to končí svalováním viny na druhé a kolektivním mlčení.

Druhé zakopnutí

bylo ještě otravnější, poněvadž nebyla možnost jak motivovat druhé. Osobní angažovanost je sice fajn, ale co když vyprchá..? Hezkým úsměvem a sliby se celý projekt nehne. Mimo jiné je také občas potřeba regulovat druhé a to dost dobře dle konceptu svobody v práci nejde. Přece se dokážou regulovat sami.

Třetí zakopnutí

Kvantifikace. Co nejde měřit, nejde řídit. Tohle je vysloveně kámen úrazu. Jak chcete s něčím pohnout, když to nemáte k čemu přirovnat? Jak chcete NĚCO dělat, když nevíte, jak moc dobře to děláte. Ke každému kvalitativnímu parametru je přisouzen jeho kvantitativní parametr. Každá výška musí mít i šířku, jestli chcete pracovat a použít při tom mozek. Já chápu, že se to některým nečte dobře, ale zkrátka jakmile něco nejde počítat, dostáváme se do roviny snadného překrucování a vzniká prostor pro různé pseudoteoretiky, kteří nacházejí svojí skulinku pro různé pavědecké perverznosti typu homeopatie a jiný bullshit. Jsou organizace, které na to rády upozorňují

 

Pak už se dostáváme k době, kdy jsem se poprvé setkal s Robertem na konferenci projektového managementu. Tam Robo více méně shrnul jeho poznání a tím mi potvrdil i některé mé další zkušenosti, které nemá význam zde rozepisovat. Článek je k přečtení

zde

 Má šanci se svoboda v práci prosadit?

1. Klub rváčů

Částečně ano. Má dobrou šanci se prosadit. Je několik cílových skupin, které budou tohle evangelium poslouchat nadále. Samé povídání svým způsobem je lákavá utopie pro mnoho lidí, kteří jednají dle následujícího myšlenkového vzoru:

„Příliš mnoho lidí utrácí peníze, které nevydělali, za věci, které nepotřebují, aby udělali dojem na lidi, které nemají rádi“.

Tito lidé potřebují slyšet, jak je špatné to, co dělají. Potřebují někoho, kdo jim bude opakovat, jak špatně dělají aby to mohli znovu dělat.

2. Já a můj svět živnostníkův

Další cílovkou jsou lidé svobodných profesí, kteří mají odlišný lifestyle než zaměstnanci a s mnoha principy se v tomto důsledku shodují, protože je mohou realizovat na úrovní „já a můj svět živnostníkům“. Typicky podnikavci na internetu a lidé kreativních profesí. Nicméně pokud by někdy založili firmu, tak by nutně dospěli k poznání, že tudy cesta řízení firmy nepovede.

Resp. ano – povede ke krachu, nikoliv k zisku.

3. Špičkové profese

Asi jedninou a dobře cílenou skupinou na které svoboda v práci jsou samostatné špičkové týmy. Např. tým vědců pracujících na výzkumu nebo vývoji. Zde se příliš nedá motivovat penězi, jsou to většinou lidé, kteří touží po seberealizaci a proto tu práci dělají.Většinou mají zabezpečené své základní potřeby a milují to, co dělají. Zde se dá v určité míře princip svobody v práci uplatnit.  Jiný způsob řízení ani není myslitelný. Špičková profesionalita a celoživotní úsilí musí být kompenzováno jinými benefity, než které má člověk manuálně pracující a rozvíjející jinou oblast řemesla neumí.

Více doplňujících informací napsal třeba Michal Kašpárek, který mistrovským způsobem dal najevo své názory ohledně svobody v práci při kritice knihy Peníze nebo život? A  reakce autora na sebe také nenechala dlouho čekat…

Svoboda v práci? To jako fakt?

  • Pro ředitele firem to bude znít úsměvně
  • pro start-upy inspirativně
  • pro dělníky v továrně urážlivě
  • a pro celý zbytek světa to bude znít zajímavě nebo divně.

Je zcela přirozené, že jakmile firma roste, tak se zvyšuje byrokratická zátěž, tuhne komunikace a firma je nepružnější a proto vznikají různá pravidla a jiné absurdity. Čím větší je firma, tím méně je ostatními vnímána vize firmy. Kritika tohoto jevu z Tomášovy strany je analogií kritizování slona za to, že má chobot.

Nebo pokuste se někde u pásu vysvětlit někomu vyšší vize celé korporace a nutnost nepracovat jen pro peníze v současné době. Statisticky to 10% lidí příjme, 15% lidî nepochopí ale od zbylých 75% se dá očekávávat, že dostanete čočku.  já bych se ani nedivil za takovou  provokaci.

Zkrátka svoboda v práci se nedá a nikdy nebude moci dát aplikovat do rutinních fabrik a továren.

Konkluze:

Svoboda v práci jako myšlenkový koncept je věc nezanedbatelná v každé firmě, ale nesmí se jí dávat tak bláznivá volnost, jakou ji přisuzuje Tomáš Hajzler. Je potřeby myšlenky svobody v práci regulovat a aplikovat pouze tehdy, jestli to situace dovoluje. Celý koncept svobody v práci postrádá ucelený výklad ohledně financování. Stále mějme na mysli, že svět podnikání se měří hlavně pomocí zisku. I když to není jediný parametr (byť někteří investoři přisuzují zisku jedinou váhu), rozhodně je parametr velmi důležitý, který slouží jako ukazatel toho, jak moc se Vaše činnost druhým lidem líbí nebo ne.

Dovolím si doslovně převzít argument pana Macheka:

[Muj] zasadni rozpor s teorii o svobodne firme spociva v tom, ze nevidim jasne danou ekonomiku cele veci. Kdyz uvazim, ze kazdy muze delat co chce, tj. napr reklamni agentura bude diky jednomu zamestnanci zkouset navrhy interieru (v clanku..!), netusim, zda jsou majitele opravdu blazni, nebo uz jsou dostatecne za vodou, aby tyto pokusy zaplatili. Obecne mam pocit, ze koncept je pouze slozen z nekolika neustale dokola omilanych frazi,vcetne nekolika prikladu (ano, Zapos s obratem miliardy si muze dovolit treba postavit dalsi Sputnik a je jim to jedno). Dve firmy, ktere se v CZ ke koncepci jaktakz (Symbio nejde zcela do dusledku, nedivim se) hlasi, me nepresvedcuji, ze je projekt nosny.Ke vsemu cesky clovek, potazmo zamestnanec, velmi tezko prevezme iniciativu (vlastni zkusenost se rizenim pocetnych tymu). Proto si myslim,ze je to pekna utopie,nicmene zavadet ji do fungujici firmy, kde jsou jasne nastavena pravidla, ekonomika, klienti a pod, je pomerne nebezpecne. Ač se to může zdát přehnané, tvrdím, že pokud není za jakoukoliv prací, projektem, akcí především ekonomický výsledek (kromě vyjímek samozřejmě), zaměstnanci nebudou nikdy aktivní…“ (zdroj: Viktor Machek,@kaczer)

Závěrem jedno dementi:

Jestli jste s něčím nespokojeni, změnte to. Předně je potřeba nejdřív začít něco dělat, pak až o volných chvílích filozofovat nad hrnkem čaje nebo u lopaty s někým otevřeným o švetobolech („Weltschmerz“).

Díky, že na tomto světě pomáháte věci zlepšit! Nemáte v plánu jít na brigádu?

Podělte se se mnou v komentářích o Vaše myšlenky.